24.12.2010 Příběh Kirika Nitry

Kirik Nitra byl členem odboje na prvním ročníku MethanCity. Jako vánoční dárek Vám zveřejňujeme jeho příběh. Jedná se o skutečný sled událostí, který se na larpu odehrál a z pochopitelných důvodů o něm moc lidí neví. Sepsal Marek Pospíšil (Kirik).

Po kliknutí se obrázek zobrazí v původní velikosti.

Začalo to jako běžná buzerace. Prohlídka věcí, dokladů, ksichtů… prostě všeho. Jako obyčejně nad tím vším stál místní patolízal s hodností hlavního vyšetřovatele. Směšná hodnost pro někoho, kdo chodí v kšiltovce .Jakýsi Ekkehardt Arhiman. Byl jsem v klidu, nás nikdy neodhalí. Tohle jsem zažil mockrát. Všechno rozhrabou, pročmuchaj, někoho z nás odvedou na výslech, důkladně zkontrolují všechny doklady, vypustí nějakou hrůzu, párkrát vychválí Stranu, zdůrazní jak velké máme štěstí, že nás pro teď nechají být a zase odtáhnou do tý svojí díry, který říkaj Protektůra. Jsou to šašci.

Snažím se moc nemluvit, nemají to rádi. A hlavně bych nejspíš zase něco vypustil a celý ten kolotoč by byl minimálně trojnásobný. Budu držet hubu. Uctivě na všechno kývám a snažím se tvářit neutrálně. Arhiman si náramně užívá svojí pozici a ptá se mě na každou blbost. Co je tohle, co je tamto. Debil.

„Co je to ?“ tajnej dokument, vole…

„To je Pochodeň Strany z minulého měsíce.“

„Cože, co je to ?“ tenhle páprda si asi potrpí na oslovení, začíná mě celkem srát…

„To je Pochodeň Strany z minulého měsíce, pane hlavní vyšetřovateli.“ snažím se tvářit upřímně a nemyslet na to, že bych mu nejraději vypíchnul oči.

„Hm. Co je to ?“ pokud si nevezmeš do ruky něco jinýho, těžko ti odpovím jinak. Seš totální blbec…

„To je Pochode…“

„To je mapa ?“ Cože ?! Ještě to tak. Nejsem sebevrah. Co to v tý ruce vůbec má ?? To není naše. Odkud to vyšťáral. Kurva, co to na mě zkouší…

Prostě mě sebrali a strčili do díry na Protektuře. Všechno se to seběhlo tak rychle. Trčím tu už dost dlouho a celou dobu se tomu snažím přijít na kloub, ale nic. Ten úlisnej kašpar měl pro jednou naprostou pravdu. Byla to mapa. Vnitřní komunikace hlavního města č. 3. S takovou věcí bych nevyšel ani na povrch, natož to vystavit jako zboží. To bych tam rovnou mohl dát ceduli s nápisem „Tady odboj, pěkně prosím, zabijte nás.“ Do píči !!! Co se to vlastně stalo. Kdo nás zradil ? V buňce jsem měl samý dobrý chlapi, krám jsem hlídal celou dobu, všechno běželo podle plánu…

Už jsem ani nečekal, že dojde na výslech. Mockrát se stalo, že na vězně prostě zapomněli. Tohle si ale Arhiman nemohl nechat ujít. Nepřekvapilo mě, že se na to důkladně připravil a jistě i těšil. To já se taky těšil. Celá ta situace byla tak na hovno, až to bylo směšný. Za takovej průser budu chcípat minimálně týden. A nejspíš se nikdy nedozvím proč vlastně. To mě na tom sere asi nejvíc. To už ale sedím ve vyšetřovně u stolu a za ním Arhiman. Divadlo může začít, tak jdem na to.

„Co je to ?“ bylo by bláhový čekat, že se zeptá, jak se mi daří. Přeci jen mě ale napadlo, že by mohl mít smysl pro humor. Neměl. Užíval si svojí moc naplno stejně, jako všichni ti sráči ze Strany.

„To je mapa.“

„Kde se tu vzala ?“ Jestli tohle ze mě dostaneš, snad ti budu i vděčný, protože to já netuším.

„Nevím.“

„Zkusíme to znova. Co je to ?“ No, takhle na to určitě kápnem. Ty jsi ale hlava.

„To je mapa.“

„Kde se tu vzala ?“

„Nevím.“ Snad bych se i usmál, ale to už mi přilítlo prvních pár ran do obličeje od ostrahy. Zatím jen pěstí. Ne, že by to nebolelo jak cip, ale už teď mi bylo jasný, že si se mnou bude hrát dlouho.

Další kolo hned následovalo. Proběhlo úplně stejně až na to, že na konci jsem skončil se zlomeným žebrem na zemi a kvalitně promasírovaným břichem. Ten voják se s tím taky nesral. Přestal až na pokyn. Klidně by mi tam rozdupal hlavu. Copak jsou všichni ze Strany takový sadisti ? Napadlo mě to už mockrát. Vyžívaj se v tom úplně všichni. Pěkně jsem si zaskučel, když mě znovu vytáhli na židli. Nechápu lidi, který při mučení ani neceknou. Arhiman si nechal donést bednu. Myslel jsem, že mi předtím zvonilo v uších, ale to zvonily nástroje v ní. Nemohl se dočkat, až se mi pochlubí se svojí sbírkou.

„Tohle je svěrák na šourek.“ Pronesl a položil ho na kraj stolu. Hm, pěknej. Tohle bude na dlouho.

„Tímhle se trhají nehty.“

„Tohle je novinka. Tím se drtí články prstů.“

„S tímhle je to na dlouho, ale my máme čas. Takže to pěkně připravíme sem.“

Tohle, tamto… za chvíli jsem ho přestal vnímat. Ať mi bude dělat cokoli, bude to bolet. Hodně. Je celkem jedno kde a jakým udělátkem to způsobí. Snažím se nenápadně rozhlídnout. Takže tady chcípnu. V zasmrděný vyšetřovně, sám s tímhle šaškem. To jsem si i já představoval trochu lepší smrt… Počkat! Sám ?! Kde je ostraha ? Ani u dveří nikdo není. Jsme tu sami. Ani pouta mi nedali. Nic. Počítají s tím, že jsem posranej strachy v srdci jejich základny. A maj pravdu, jsem posranej. Ale tohle je příležitost. Sebrali mě tak rychle a prohledali jen zběžně, že i já mám pár překvapení. Jen zatím nebyla šance jich využít. Mrknutím oka zkontroluju Arhimana. Je jak v tranzu. Nevnímá ani mě ani to, že jsme tam úplně sami. Tahá z bedny další a další nástroje a s citem je pokládá na stůl. Jistě to není žádnej amatér, ale tohle je jeho slabina. Zabral se do toho až moc.

Na pravém lýtku pod kalhotama bych měl pořád mít malou dýku. Sice netuším jak by se mi mohlo podařit jí vyndat, aniž by si toho všimnul, ale zas tak posranej nejsem abych to nezkusil. Nakonec to tak těžký nebylo. Vlastně jsem si Arhimana ještě chvíli prohlížel s dýkou v ruce a pořád tomu nevěřil. Nepotřeboval jsem nad tím moc přemýšlet. Prostě jsem se nahnul přes stůl a podříznul ho. Ani necek. Ale jeho pohled mluvil za vše. „Ano ano, chcípáš. Ve svojí vlastní svatyni. Na místě, kde jsi ty zabíjel jiné jsi sám zabit. Velmi dobře, jen pokrčuj tady v koutě, ať tě nikdo neruší. Já si zatím půjdu pro svojí smrt jinam.“ Problesklo mi hlavou s notnou dávkou uspokojení.

S dýkou v ruce jsem se vydal na chodbu. Kdybych překvapil ještě aspoň jednoho, byla by to dobrá smrt. Nikdo tu ale nebyl. První co mě napadlo, že zdrhnu. Cestu k hlavnímu vchodu jsem si zapamatoval, ale tam určitě bude hlídka. Mrtvej sem stejně, tak tady udělám aspoň co největší bordel. Hned vedle vyšetřovny jsem narazil na zbrojnici. U všech bezectných, je tu úplně všechno! A je mi to úplně k hovnu. Protože tohle je zase moje slabina. Nevím jak se ty jejich zbraně ovládaj. Musí tu ale přece být něco… A v tom jsem ho zahlíd. Jen tak opřený o zeď, aspoň dvoumetrový motomeč. „Nepřemýšlej, ber ho a jdi zabíjet.“ Zase mi blesklo hlavou. Každou chvíli může kdokoli přijít a je konec.

Vyběh jsem s tou věcí nad hlavou a hned na chodbě jsem potkal prvního vojáka. Jen jsem se po něm ohnal a běžel dál. Jestli jsem byl předtím klidný, teď to ve mně vřelo. „Bij, zabij, ZABIJ. Všechno co se pohne !!!“ Hned za rohem byla služebna a v ní asi pět vojáků. Poslední dva se stačili otočit, ale bylo to k ničemu. Všichni padli dřív, než stačili vyvolat poplach. Namířil jsem si to dál, do kanceláře místního pana šéfa. Ve chvíli, kdy jsem míjel vchod slyšel jsem za zády, jak kdosi objevil mojí nadílku a konečně hlásí porušení bezpečnosti.

Bylo to moc daleko. Ani kdybych ten motomeč hodil, nestihl bych to. Bylo jich tam moc a moc daleko. Stačil jsem se jen ze setrvačnosti ohnat a už jsem ležel na zemi s prostřelenou rukou a břichem. Na ty jejich vyjevený ksichty nezapomenu. Musel jsem se smát. Najednou se všechno rozpohybovalo. Pár chlapů mě zajistilo a zbytek šel zachraňovat ostatní. Pan vrchní se taky jen smál, nevěřícně na mě hleděl a kroutil hlavou. Po chvíli zjistili, že mají moc raněných, je třeba každá ruka, tak mě tam nechali válet se ve vlastní krvi a smát se.

Nebyl jsem zase tak mimo, abych si nevšiml, že kus ode mě se válela moje dýka. Teď už jí sice našli, ale nechali jí tam. Pořád si mě nikdo nevšímal, tak jsem po ní hrábnul. Třeba se bude ještě hodit. Po chvíli jsem zaslech, jak někdo vztekle řve „Chci ho živýho!!!“ V tom ke mně přiskočil voják a donutil mě něco spolknout. Téměř okamžitě mi bylo dobře. To jsou teda triky pánové protektorátníci. Díky.

Vstávat nemělo cenu, ale třem vojákům co stáli kolem mě jsem rozřezal achilovky, než mě znovu umlátili do bezvědomí a znovu probrali tím jejich svinstvem. Teď už si mě hlídali dobře. Pro jistotu mi ale uřízli obě ruce a pahýly svázali. Stejně tak nohy. Ty by uřízli taky, ale nechtělo se jim mě nosit, tak mi je nechali. Pořád jsem se musel smát. Asi jsem vypadal jako šílenec. A pravda, i jsem se tak cítil. Těžko jsem ale věřil tomu, když se najednou nade mnou zjevil Arhiman a s čirou nenávistí v očích si mě prohlížel. Jen mírně pokroutil halvou a odporoučel se. Ty jejich drogy uměj hotový zázraky. Nakonec jsem zjistil, že jsem nezabil nikoho. Možná je někdo zmrzačený, ale jinak nic…

Rozhodli se, že mě veřejně popraví. Byl to pěkný průvod. Vlekli mě přes Osadu a já mohl jen jít. Jiná možnost nebyla. Všichni ty prašivci, který se mi předtím váleli ve sračkách u nohou šli teď vedle mě a nebylo na nich nic poznat. Měl jsem vztek. Naproti mně vedli jinýho zajatce. Potřeboval jsem se nějak vybít, tak jsem do něj našel a pořádně ho nabral ramenem. Úleva to byla, ale málem mě to porazilo. Hned po nárazu toho chudáka s velkou parádou zmlátili, protože mi prý chtěl něco předat. Ohlíd jsem se, že mu aspoň pohledem vzdám čest, ale to už jsem jen viděl jak mačká spoušť a padá mrtvej k zemi. Donutili ho se zastřelit. Jste fakt svině vy černý kašpaři.

Dovlekli mě až na náměstí, kam nahnali všechny z Osady. Na stejným místě ráno s velkou parádou popravili jinýho chlapa. Teď přišla řada na mě. Arhiman měl opravdu krásný proslov o tom, jak skvělý protektorátní vojáci zavčasu odhalili zákeřné spiknutí a bez jakýchkoli ztrát a komplikací zamezili mému podlému plánu. Dav neupřímně jásal. Neudělám už nic s tím, že jejich verze se v tento okamžik stává pravdou o tom, jak to všechno bylo. Byl jsem samozřejmě odsouzenej za vlastizradu a pro výstrahu všem veřejně popraven.

Než ale voják vyznamenaný za skvělý zákrok při akci (ten kterýho jsem dostal jako prvního v chodbě) měl tu čest stisknout spoušť, přišel ke mně Arhiman. Aniž by o mě zavadil pohledem mírně se sklonil a přímo do ucha mi zašeptal: „Nepřišlo ti to všechno... jak bych to řekl… zbytečný ?“



Po kliknutí se obrázek zobrazí v původní velikosti.


Článek se do této chvíle zobrazil 1007 občanům.

 

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich